Sethor Angels

Andělé Dva andělští poutníci se zastavili, aby strávili noc v domě bohaté rodiny. Rodina byla nepohostinná, nic jim nedala k jídlu a odmítla anděly nechat v místnosti pro hosty. Místo toho byli ubytováni ve studeném sklepním pokoji. Jakmile si ustlali na tvrdé podlaze, starší anděl uviděl díru ve zdi a opravil ji. Mladší anděl ho uviděl a udiveně se ptal proč?.. Starší mu na to odpověděl: Věci nejsou takové, jakými se zdají být. Zavři oči a klidně spi. Ráno poděkovali za pohostinství a opět šli svou poutí dál… Je tu další noc a čas odpočinku. Široko daleko nikdo a nic než jen jeden starý a velmi nuzný dům. Bylo skoro zázrak, že to stavení stojí, ale našli zde pohostinného farmáře a jeho ženu. Poté, co se s nimi manželé podělili o trochu jídla, co měli, řekli andělům, aby spali v jejich posteli, kde si dozajista dobře odpočinou. Ráno po svítání našli andělé farmáře a jeho ženu v slzách. Jejich jediná kráva, jejíž mléko bylo jediným příjmem rodiny, ležela mrtva ve chlévě. Mladší anděl se ptal staršího, jak se to mohlo stát, jak mohl toto dopustit. První muž měl všechno a tys mu pomohl, vyčítal. Druhá rodina měla málo, ale byla ochotna podělit se o vše, a tys dovolil, aby jim zemřela kráva.. Proč?? Věci nejsou takové, jakými se zdají, odpověděl starší anděl. Když jsme byli ve sklepním pokoji, všiml jsem si, že v té díře za stěnou ukrytý náramný poklad, spousta zlata a drahých kamenů. Jelikož majitel byl posedlý chamtivostí a neochotou sdílet štěstí, utěsnil jsem stěnu, aby poklad nemohl najít. Když jsme další noc spali ve farmářově posteli, přišel si anděl smrti pro jeho ženu. Dal jsem mu místo ní jejich krávu. Věci nejsou takové, jakými se zdají. Láska mocná to čarodějka jenž v každém z nás zanechává spoustu přenádherných citů a snů. Je to i ona láska, která náš dokáže zahubit, která se může stát osudovou a osudnou jak pro ženu, tak i muže. Většinou neznáme všechny souvislosti. I když máš víru, potřebuješ také důvěru, že vše, co přichází, se vždy děje ve Tvůj prospěch. A to se vyjeví až časem. Někteří lidé přicházejí do našeho života a rychle odcházejí, někteří se stávají našimi přáteli a zůstanou na chvilku. Přesto zanechávají v našich srdcích nádherné stopy - a my nezůstaneme nikdy zcela stejní, protože dobří přátelé nás proměňují! Včerejšek je historie. Zítřek tajemství. Nultý den Bylo nebylo. Malé místečko u Plzně, plné obyčejných domů i lidí, kteří mají běžná zaměstnání, koníčky, starosti i radosti. Zapomenuté romantické hvozdy poblíž soutoku Mže, Radbuzy, Úhlavy a Úslavy. Je čas konce teplého jara a u dveří místní restaurace postává pár jedinců. Místní hostinec se stal nesmrtelný. Jeho majitel, pan Marek Beránek ztratil nedávno svoji ženu. Po její smrti zůstala vražedná samota. Byl s ní na výsluní a navěky mu po ní zůstalo jen její prázdné místo. Žije dál už jen jako vlk samotář, ale se sebezapřením táhne tu káru dál. Snaží se zachovat dekorum a smířil se s faktem, že jeho hodiny ještě nedotikaly. Zůstal sám, sám na všechno, na život i na smrt. Pravidelnými hosty U Beránků bývá parta amatérských sportovců. Jedním z nich je David Topol. Jeho civilní zaměstnání má sídlo na finančním úřadě. Žádný med. Jeho žena Eva je účetní ve školní jídelny. Ani ona to nemá lehké. David není žádný svatoušek. Už nějaký pátek si rád přihne a v poslední době se stalo pár a párkrát, že David svoji míru nezvládl. Jednou takhle ve čtvrtek chytil David nějaký bacil, který jej skolil tak, že byl nucen navštívit svého soka z tenisu, doktora Pavla Pastýře: "Je zle, kamaráde, mám horečku a topím se v potu." Pavel ho vyšetřil, vzal recept a bez zaváhání napsal antibiotika a neschopenku. Celé dva dny David takřka prospal. Teprve v sobotu s ním poprvé byla kloudná řeč. "Věříš mi Evo, že bych něco snědl?" "No konečně! Děti, jak má táta hlad, tak je konec všem nemocem." "Zítra musím k Beránkům." "No, to snad nemyslíš vážně! Vždyť bereš antibiotika!" "Buď klidná, já tam musím jen donést rozpis zítřejšího turnaje a zeptat se starosty, jak to bude dál s financováním opravy domova důchodců." David dodržel slovo, které Evě dal. Při návratu domů na hlavní silnici kousek od svého bydliště vidí kolemjedoucí auto, jak zastavuje po straně, jeho řidič vysedá, prohlíží kola a nadává: "Kiks! Život pod psa! Já nemám rezervo, já bych do toho kop´!" A skutečně tak řidič učinil. A ne jednou. Vzteky mlátil i do střechy auta a s výkřiky křáp jeden starej si oddaně sednul na pangejt. Davidovi ho přišlo líto a rozhodl se, že udělá dobrý skutek. "Snad nebude tak zle? Helejte, pojďte se mnou domů a tam něco vymyslíme. Vy mi to nebudete věřit, ale já mám čirou náhodou tyhle pneumatiky doma opřený v garáži o futra. Zbyly mi tam od mojí staré škodovky." "Určitě?" "Český pionýrský," dodal David a opětovně jej pozval domů. Řidič pokrčil rameny a nabídku přijal. David napumpoval prázdnou duši, vzal do brašny potřebné nářadí, hever a oba vyrazili i s pneumatikou na silnici, kde kolo vyměnili. "Vy jste jednička a jsem velkej dlužník," sáhl muž do náprsní kapsy a chtěl se s Davidem na místě vyrovnat. "Jakejpak dlužník?! Já si před lety koupil starýho forda a tady daleko široko už nikdo starou škodovku nemá. To je už samá Octavie, Fabie nebo Superb." "Ne, to já si od vás nemohu vzít. Vždyť vy jste úplně celej splavenej! Nemáte teplotu?" "Ano, ale za to nemůže vaše kolo. Já beru po mnoha letech antibiotika a halt na nemoc nejsem zvyklej." David si nevzal ani korunu, vyprovodil návštěvu k silnici, tam řidiči stisknul pravici a na znamení přízně mu bouchnul významně do kapoty. Ale co to? Po odjezdu auta se okolo Davida znenadání rozprostřela nenadálá zář. Uprostřed bledě modrého světla spatřil David osobu... Ne, to nebyl člověk... Ale kdo? David si dlaněmi chrání oči před září a nemůže se z místa ani pohnout. Je jako zapikolovaný. Že by halucinace? Kulí oči, svírá pevně dlaně a pak je rozevřené tiskne před obličej. Poprvé v životě slyší, jak mu bije srdce. Opatrně rozevírá prsty, opírající se nehty o obočí a škvírou mezi nimi se snaží rozpoznat, co se to s ním vlastně stalo. To se mi snad jenom zdá, říká si podvědomě, ale nohy jsou jako přimražené k zemi. Nejde je odlepit. Doslova pár metrů před ním stojí v překrásné záři anděl. Anděl? Ano, doopravdický anděl s rouchem zářícím a bílým jako sníh... jedinečný a nezaměnitelný! Záře byla snad jasnější než hvězdný třpyt. Strnulý David povolí pravou ruku a posouvá ji opatrně na spánek, aby se alespoň jedním okem opětovně mohl kradmo podívat na tu nádheru. Jakési zpřítomnění mystiky, coby božské podstaty veškerého bytí. Jakoby otevřené nebe... Pak se osměluje a potichu šeptá: "Ty máš křídla... ty jsi skutečný anděl?" "Ano, jsem." "A proč zrovna já?" "Davide, posílá mě Bůh. Pověřil mě, abych ti sdělil pravdu o světě, o Bohu, o Ježíši Kristu, o nás o andělech. Bible je pravdivá a vše, co je v ní psáno, se jednoho dne naplní do posledního puntíku. Lidé všech národů se musí pravdu dozvědět. Ty jsi toho svědek." "Mohu se tě dotknout?" "Ne, Davide, zatím ne, ale přihořívá. Pohleď, mé tělo není z masa a kostí. Pokoušej se jen vnímat moji přítomnost." "PPProč vlastně pppřicházíš?" koktá David. Anděl bere do rukou Bibli a otevírá ji u veršů v 1. kapitole knihy Izajášovy: "Toto vám vzkazuje Hospodin: Když rozprostíráte své dlaně, zakrývám si před vámi oči... Vaše ruce jsou celé od krve. Omyjte se, očisťte se, odkliďte mi své zlé skutky z očí, přestaňte páchat zlo. Učte se činit dobro..." "Ale jak já mám věřit tomu, že jsi skutečný, že se mi jen nezdáš? Přestávám věřit sám sobě. To přece není normální, povídat si naplno s andělem. Já jsem ani v Boha ani v anděly nikdy nevěřil. Tak víš co, jsi-li pravý anděl, prozraď mi, co se zítra stane, abych si mohl ověřit, žes nebyl jen mým snem..." "Dobrá, tak si Davide pamatuj události, které čekají tvé městečko v příštích sedmi dnech. Zítra přijde velká bouřka. Abnormální množství blesků osvětlí celé město. Jeden z nich udeří do stromu před hospodou, rozlomí jej a skácí. V úterý vypukne ve vodárně požár, ale bouřka z minulého dne se vrátí a příval vody pomůže hasičům dostat požár pod kontrolu. Ve středu vyschne prastará kašna uprostřed města, která nevyschla již přes sto let. Čtvrtý den uvidí celé město na rozhraní dne a noci řetězy spoutaného muže. V pátek pak ve tvém městě uvidíš nálet obrovského hejna křepelek. V ranních sobotních hodinách se narodí dvojčata a v místní salaši u Šimonů jedné ovci čtyři jehňata. V neděli se vrátí voda do vyschlé kašny." "Ale to přece není možné, čtyři jehňata?" "Je, tato rarita se stane sobotní skutečností. A snad ani nemusím dodávat, že musíš o našem dnešním setkání pomlčet. Dokážeš to?" "Se ví," přetřel si David dlaní zpocené čelo. Než stačil cokoli nejistě dodat, anděl byl ten tam. První setkání s úzkostí takového formátu bolelo. Připadal si jako kdyby byl vymknutý z vlastních kloubů. Lepší by pro něho snad bylo nic nevidět, než mít zakázané to prozradit. Stál jak opařený, ale najednou se mu podlomila kolena a on se rázem ocitnul na zemi o ně opřená. Že by slabost po ještě nedoléčené viróze? Možná i ta... Ale daleko pravděpodobnější byla zborcená pýcha, jež ho dostala na kolena. Jakás takás nenadálá intenzivní sounáležitost s Bohem, který že by fakt existoval? Ale to přece... Ne, ne, jsou stavy, které se nedají vyjádřit slovy... a ten Davidův toho byl důkazem. Šerá tma obklopila jeho údiv i zvláštní pocit pokory. Pomalu se myšlenkami vracel do reálu. Domů se doslova doloudal, nikomu nic neprozradil a šel spát. Pondělí Ráno v půl sedmé zvoní budík. Ještě než stačí David otevřít oči, cítí po těle nevysvětlitelnou úzkost. Ne, nejedná se o nadpřirozenou hrůzu, spíš o skutečnost, které se před včerejším usínáním bál. Zatímco v minulosti bylo pro něj každé ráno nedopsanou knihou, toto pondělí má v doslovu napsanou i tečku za poslední větou. Ví, že dnešní ráno není moudřejší večerních palčivých otázek a pomalu se rozpomíná i na burcující odpovědi z jeho nenadálého včerejšího střetnutí. Zítra přijde velká bouřka. Abnormální množství blesků osvětlí celé město. Jeden z nich udeří do stromu před hospodou, rozlomí jej a skácí. To sotva, říká si v duchu, venku je nebe jako šmolka. Z kuchyně slyší snídat Evu s dětmi a náhle mu až sem zavoní čerstvě namletá káva. "Ahoj rodino, zbylo kafe i na mě?" "Ale ano," zaslechne hlas své ženy a pocítí velikou touhu jí vše říct. Ne, ne, vždyť to slíbil, že bude jako hrob... "Jedeš se mnou?" ptá se Eva, ale kladnou odpověď čeká sotva, protože si už nazouvá v chodbě střevíce. "Ne, já mám být na kontrole až v deset hodin." "Tak ahoj a odpoledne ve čtyři." Bum, klaply dveře a David se ocitá doma sám. Původně plánoval, jak si ráno dojde pro noviny, absolvuje v pohodě kontrolu u doktora - stejně se už cítí zdravý. No po včerejšku? Zdravý? "Já se z toho snad pominu..." Co teď? Jarní ráno přestávalo být i přes nalitou kávu voňavé a stává se chaosem. "Kolik andělů si mě tady teď prohlíží? Možná by si se mnou kafe dali taky. Ale co to tárám za nesmysly? Je tady někdo?" Nic, nikdo, nikde, nikdy... David bere zamyšleně kostku cukru a smáčí ji pomalu vrchní hladinou v šálku černého moku. Bere do ruky lžičku a při míchání nápoje se mu vybavují všechny ty neživé bytosti, které ještě před pár lety četl svým dětem v pohádkách - draci, ďáblové, démoni, obludy, čarodějnice, andělé strážní, víly, duchové - pokušitelé... Odvěký boj dobra se zlem. Že by to nefungovalo jen v pohádkách? Spolehlivá Bible, vymyšlené přeludy, ráj, peklo? Život po životě? Prožitky blízkosti smrti? Život a oheň? Věčnost? Osud? Okultní jevy? Náboženství? Nadpřirozené jevy rozházené plochou dějin... Bezpočet hesel tohoto typu vyvolával v Davidovi závrať. Snad poprvé v životě si hrábnul až ke dnu. Fenomén smrti a nekonečného množství pří okolo tohoto tématu ho nikdy v minulosti nebraly. Tím spíš teď seděl u stolu, koukal do blba a nevědomky si drápal včerejší stopy po puchýřích, kdy večer daroval krev snad stovce komárů. Poprvé v životě se s civilní trémou bál být drzý i potichu. Žádná idylka! V hloubi duše však David viděl zřetelně, že včerejší setkání zlomilo vaz jakékoli další nudě. Když přišel do čekárny ordinace, vevnitř to srovnané stále neměl. Ještěže jméno z cedulky MUDr. Pavel Pastýř, obvodní lékař důvěrně znal. "Ahoj Davide. Tak jak? Máš kruhy pod očima. Někdy je dobré trochu času promarnit, občas to není organismu na škodu. Nechceš zůstat doma ještě dva tři dny?" "Né, zítra mám v práci audit, tam bych měl být." "Dobrá, přijdeš dnes večer k Beránkům?" "Asi jo, na otočku určitě. Musím s Ondřejem probrat pár paragrafů." Ondřej Pokorný byl zaměstnán v právní poradně. "A co od Ondry potřebuješ?" "Ále, v práci jsem se namotal do konfliktu s auditorem." David si ze stolu vzal ukončenou neschopenku, zvednul pravici na znamení pozdravu a vyšel do čekárny. Tam před ordinací rovnou před očima na nástěnce čte inzerát: PRODÁM PRACOVNÍ HALENU BEZ JEDNOHO RUKÁVU. ZNAČKA: CIRKULÁRKA Po sedmé hodině večer odešel k Beránkům, aby se poradil s Ondrou, jaké vlastně pravomoci auditoři mají a do jaké míry ho mohou koupat a trápit. Po příchodu do hospody už všichni věděli, že má problémy v práci. David se hovoru účastnil a v diskusi ani nezaregistroval, že se mezitím venku zatáhlo nebe, zvedl se velký vítr a posléze se začalo blýskat. Již při prvním blesku sebou trhnul a začal nervózně poposedávat na židli. Ondra netušíc, co se mu míhá v hlavě, ještě suše dodal: "A nezaprší a nezaprší..." "Nech toho!" zvolal David. "Není ti blbě?" "Žádný strachy, všechno OK, pokračuj!" Silácké OK bylo ale předzvěstí velikého maléru. Nad okolním krajem se rozpoutala třeskutá bouřka, která řádila dvě hodiny. Po dvaceti minutách byl preventivně vypnutý elektrický proud a hospůdka se pod plamínky svíček zdála ještě přívětivější, než kdykoli před tím. Leč zdání klamalo. Jediný, kdo snad tušil strůjce maléru, byl David. Podvědomě od prvního blesku přemítal ve vzpomínkách střepiny své dávné znalosti z fyziky. Blesk? Jde o velkou jiskru tvaru světelné koule, jež vzniká za bouřky vybitím elektřiny. Hrom pak už jen doprovází blesk... To, jestli toho večera došlo k výboji mezi oblaky, mezi jednotlivými částmi téhož oblaku nebo mezi oblakem a zemí, to se už nikdo nedozví. Faktem zůstala jen skutečnost, že jeden blesk doopravdy udeřil do stromu právě před hospodou U Beránků. "Do Prčic!" zařval kdosi a nebyl sám. To byla taková šlupka, že se budova hostince otřásla v základech. Blesky, hřmění a burácení pokračovaly i po nenadálém úderu. Požár se však nekonal. Pouze totálně rozštěpený kmen starého smrku. Celý vršek stromu byl zlomený, střed kmenu byl nerovnoměrně rozdrcený a všude kolem byl i přes pokračující bouři cítit pach spáleného dýmu. Když burácení ustalo, sešlo se před hostincem snad půl městečka. Zatímco všichni diskutovali a diskutovali, David se nehorázně v hospodě opíjel. Před očima mu jel v jednom kuse obraz sněhobílého anděla a jeho předzvěst. To přece nemůže být náhoda? Nebo ano? A znova otázky, které bušily na jeho v té chvíli již ne zrovna střízlivou kostru. Když se vrátil zvenčí do hospody Pavel, nestačil se divit. "Davide, co tady vyvádíš? Vždyť bereš ještě léky, koliks´ toho vypil?" "Nevím." "Proč tak vyvádíš? Vždyť se nic nestalo. No a co, tak bouchlo do stromu. Ale všechno je v pohodě, nikomu blesk neublížil!" A to se již vrací zbytek dnešních hostí a ačkoliv si teprve začínají objednávat nápoje, aby tu dnešní událost prodebatovali, David má před sebou pěknou řádku prázdných sklenek od fernetu. "Co se tady děje?" "Tak já vám to teda povím," ujal se David rázně slov. Ta ráznost byla ale jen v jeho vůli. Ve skutečnosti mu hlas už zadrhával, jazyk se lepil na patro a jeho vrchní půlka těla se podezřele na židli kymácela. "Mně se zjevil anděl..." Chtěl pokračovat, ale to možné nebylo. Hospoda vypukla v smích, přehlušující jakýkoli další projev. Pochopení neměl ani jeden jeho kamarád, ani jeden jediný host. Naopak, všichni věděli, že má David za sebou ochotnickou minulost a brali to za jedno z jeho častých vzpomínkových hereckých čísel. "Ale mně se vážně zjevil čistokrevnej anděl a ten dnešní blesk předpověděl! Dokonce mi předpověděl celý týden! Zítra shoří vodárna, ve středu bude v hajzlu naše kašna, pak si prohlédnete chlapa v řetězech, v pátek přijetěj křepelky, v sobotu se naroděj ve městě dvojčata, u Šimonů čtyřčata a v neděli se voda do kašny vrátí..." zadrmolil už ne klidně, ale třesoucím se hlasem. Leč marně. Jeho snaha nenašla kladnou odezvu ani teď. Následoval už jen smích a tak se David nezmohl ani na slovo. Zoufale hodil panu Beránkovi celou svou peněženku a než se vypotácel ven, jakoby naschvál se jeho oči zastavily asi metr od věšáku, kde si na obrázku z ruské pohádky Mrazík hází do pusy Marfuša ořech. Od pusy má nakreslenou velikou bublinu a v ní VZKAZ OD POPELKY: TO JE TVRDÝ OŘÍŠEK... "Ty ani nevíš, Popelko, jakou máš dneska pravdu!" Když David přišel domů, snažil se Evu vzbudit a trval na tom, že jí musí něco říct. Eva když viděla, že ji má jak z praku, otočila se v posteli na druhou stranu, trucovala a předstírala spánek. Ne, nespala. Byla smutná, že její muž pije čím dál víc. David odešel do kuchyně, ale pak se vrátil do ložnice a přestože vůbec nepůsobila jako vděčný posluchač, vše jí na přeskáčku vyklopil. Vůbec ho nebrala vážně. Snažil se ji přesvědčit o tom, že si nevymýšlí, že to věděl od anděla, ale marně... Přestože byl opilý, pamatoval si všechny události tak, jak mu je anděl prozradil. Eva celou dobu nehnula ni brvou, ale nakonec celého proslovu se na něj obrátila a jen znechuceně dodala: "Běž si lehnout. Mě už dávno svejma extravagantníma kecama nedojmeš. Ty nemáš pohromadě všech pět smyslů. Já znám široko daleko všechny anděly, ale toho tvýho laškujícího jsem nikde neviděla. Já ti rozumím, zejtra vypukne ve vodárně požár. Jasně, to je úplně logický. Oheň ve vodárně, kde jinde? Všechna voda shoří, protože je od přírody hořlavá! Já mám takovej pocit, jestli nebyl ten tvůj čistokrevnej anděl kříženej s kokršpanělem. Když už se nestydíš přede mnou, že se nestydíš aspoň před těma dětma!" "Co děti? Jsou to chudáci! Oni vůbec netuší, že u nás vládne tvrdě pozdní matriarchát doby předželezné! Evo, já tě mám rád a slibuju ti, že jestli mě ten anděl jen vodil za nos, tak mu příležitostně rozbiju hubu." zaburácel David a odešel trucovat do kuchyně. Měl chuť skočit do rakve a zabouchnout za sebou víko. Úterý Proroctví V úterý vypukne ve vodárně požár, ale bouřka z minulého dne se vrátí a příval vody pomůže hasičům dostat požár pod kontrolu. Daniel Celník a Maruška Tomášová byli skoromanželé. I oni patřili k událostem onoho prazvláštního týdne. Dan je pokrývačem a svoji Maruš našel před pár lety u holiče. Někdy se láska rodí mnoho let, jindy prolétne jiskra a to byl jejich případ. Již tehdy se rozhodli, že si postaví dům a dnes stojí hrubá stavba. To byl první impuls, jak zatočit se samotou a dodnes za to Dan dává veřejně Marušce jedničku s hvězdičkou. Na otázku svobodného pedagoga Lukáše Kazatele, zda se musí ženit, neodpověděl, ale když se Lukáš ptal, zda vůbec budou chtít mít děti, reagoval s praktickým nadhledem: "Pracujeme na tom denně a baví nás to. Budou to dva kluci - Čuk a Gek." I Daniel byl přítomen včerejší scénce Davida o údajném andělovi a jediné, co ho na jeho monologu zaujalo byl fakt, že právě v úterý by mělo hořet ve vodárně, kde se provádějí stavební úpravy a kde má on jako pokrývač objednanou práci. Hned po ránu, když si chystal věci, se pokoušel upamatovat na Davidova slova: zítra shoří vodárna? "Nikdy jsem si nemyslel, že by David mohl takhle zblbnou," říká Marušce a odjíždí do vodárny. Hned příjezd nebyl vydařený. Při vysedání z auta se mu o kousek kovu roztrhly kraťasy a to tak nešikovně, že oprava byla víc než nezbytná: "Přece nepojedu domů, když jsem sotva přijel. Filipe, nemáš tady jehlu a nit?" "Já nevím kde mi stojí hlava a ty si tady budeš hrát na švadlenku!" "Já zas nevím, kde mi stojí pytlík," dodal Dan a chtěl se jet domů převléknout. Když to zaslechla z dáli jejich ekonomka, pokrývače se jí zželelo a nabídla nejen šití, ale i obě ruce, které v pěti minutách sportovní kalhoty zašily tak, že vůbec nebylo poznat, kde šlupka byla. Dan poděkoval a významně se na ni zahleděl se slovy: "Jestli umíte všechno takhle dobře, tak se žením předčasně..." Už na poledne byl venkovní žár nasycen předtuchou další bouřky. To si uvědomoval zejména David, kterému stále hlavou zněla andělova předzvěst. Právě v poledne se potkali David s Danem na obědě a David hned vyzvídal: "Poslouchej Dane, co se to tam vlastně ve vodárně opravuje?" "Všelicos, hlavně špatná elektroinstalace. Ale já tam opravuju jen část střechy. Dva dny a jdu dál." "Nezdá se ti, že přijde bouřka?" "Nestraš, včera to snad stačilo..." Leč David nestrašil nazdařbůh a jeho včerejší výstraha, byť ve stavu diskutabilním, nezůstala pouhým tlacháním. Parný den byl stále parnější a vzduch se v podvečer dal přímo krájet. Dusno bylo cítil v celém širém kraji a všichni se obávali i krupobití. Večer v místní vodárně vážně od špatné elektroinstalace chytlo a požár zasáhl i venkovní prostor skladu. Horší bylo, že se zvedl velký vítr, který plamenům ještě nahrál a hrozilo nebezpečí, že se oheň rozšíří i na sousední část sila. Malér byl na dosah. Požárníci sice přijeli rychle, ale požár se dlouho zdál být nad jejich síly. Silný vítr lámal stromy, strhával střechy a demoloval domy. Teprve když se objevil první blesk a za ním v tu ránu zahřmělo, spustil se liják, který město nepamatovalo. Průtrž mračen způsobil příval vody a ten zatopil desítky sklepů. Na druhé straně ale pomohl hasičům dostat oheň nejprve pod kontrolu a pak uhasit. David je zničený, přichází do hospody a domnívá se, že už mu konečně všichni uvěří. Když se zahledí na prastará kamna, která mají dole u dvířek plechovou cedulku s vyrytým nápisem AŽ NAPRŠÍ A USCHNE... NOE - v souvislosti se stávající situací ve jménu živlů ohně a přívalu vody se mu cedulka už vůbec nezdá být jako jindy vtipnou a on do ní nehorázně kopne. Osazenstvo knajpy ale vyplnění zvěsti nevěří. Naopak. Nic nového pod českým sluncem. Potvrzuje se fakt, že jsme stále ještě generací zbitou materialismem. Část hostů podezírá Davida z toho, že požár založil sám ze senzacechtivosti. David se znovu opíjí, dnes už strachy. Čekal porozumění a našel tíhu škarohlídů, pod kterou se snažil unést chmury: "Já mluvím pravdu, celou pravdu a nic než pravdu!" "To tu ještě nebylo! Do kelu! Kdy už přestaneš paušálně s tím tvým andělem votravovat," dořekl pan Dytrych, vstal, vzal u barového pultu plnou a zavřenou láhev šampaňského a namířil ji na Davida: "Mladej! Už jsi někdy letěl do nebe k andělům na špuntu?" Reakce na jeho výrok a chování byla potupující a tak David vyměnil slova za zamlklost a odešel domů. Připadal si jako příslovečný tonoucí, který se chytá stébla. Hořkost přehořká, trýzeň, bludiště, jako by si odečítal zbytek svých let. Přes všechny ty urážky v hospodě i včera doma mu něco říkalo, aby za to za všechno byl rád, že se to stalo. Po jeho odchodu se v hospodě rozvinula debata jiného rázu. Na jedno s pěnou přišel i Dan s Maruškou. Poslouchali reakci lidí na chování Davida a Dan si neodpustil poznámku, že byl s ním dnes na obědě a že David vyzvídal, co se ve vodárně opravuje a proč se to opravuje. To všechny přítomné ještě utvrdilo v oprávněnosti Davida podezírat. Jediný, kdo se Davida zastal, byl pan Šimon, takový ranhojič, správce zdejšího domova důchodců. Ten přišel do hospody jako seschlá švestka. Zařizoval si dnes na úřadech nový pas a nechal tam dva dny života. Přesto si vehementně vzal slovo: "Někde se musela stát chyba, ale chlapi neblbněte! To jsou s jistou pikantérií samá falešná obvinění. Já ho znám odmalička, já s ním chodil do školy. Jó, v poslední době pije víc, ale grázl to nikdy nebyl. Přece mi tady nechcete namluvit, že založil požár jen proto, aby vás nachytal na nějakou okřídlenou andělskou bytost. Dobrá, byl to fór. Anděl sem, anděl tam! To na Davida sedí. Ale oheň? Běžte s tím do hajzlu! To je symbol a nešvar Česka. Hořelo? Taky hned co říct? Jasně, ještě to vyšetřené není, ale vy aby to bylo stylové, už pachatele znáte!"